Dluhoš Daniel

Už jako malý kluk jsem měl k nejrůznějším aktivitám ve spojení se sportem blízko. Od 4 let jsem trpěl zimu co zimu na svahu a táta mě učil lyžovat, víkendy jsem trávil za chalupou v lesích a běhal do kopců, lezl po stromech. Byl jsem taky ostravsky neposedny synek ?.

Ve věku 6 až 9 let jsem hledal a vyzkoušel hned několik sportů – házenou českou i národní, atletiku, stolní tenis a taky fotbal, kde mě vybrali do TJ Vítkovice na jakousi sportovní školu na ,,Klegovce“. Po pár měsících jsem zjistil, že to není sport pro mě, i když můj táta byl zapáleným fotbalistou. Taky se na mém odchodu z fotbalu podepsal rozvod mých rodičů (dost mě to rozhodilo), ale jak už to tak je, člověk musí jít dále a na jaře 1985 se objevil na naší škole člověk, který byl mým největším a zásadním mezníkem v mém životě! Dr. Ing. Oldřich VAŠEK, trenér JUDO. Vybíral přes sportovní testy na základních školách potencionální judisty na nově vznikající Sportovní školu (nyní Sportovní Gymnázium Dany a Emila Zátopkových Ostrava), která se měla otevřít v září 1986. Vše se sešlo, škola otevřela a já nastoupil do 5.třídy a nafasoval své první kimono v životě maďarské výroby ?.

Nikdy předtím jsem o tomto sportu neuvažoval, a přesto se vydal na nádhernou jemnou cestu svého života! Vůbec jsem nečekal, že mě to tak chytí. Noví kamarádi (Dušan Koza, Roman Martínek, Pavel Malacha, Jan Kantor, Arnold Chlebový, Daniel Dančevský, Martin Polášek), nové prostředí (dojo – Sokolovna Kunčice), nový klub TJ Baník Ostrava Judo. Pro mě důležitý řád, systém a nové věci, které mi dávaly smysl a taky lidé, kteří ovlivnili pozitivně můj život, včetně morálního myšlení. A už to jelo : trénink – škola- trénink , trénink-škola–trénink , trénink-škola-rehabilitace , trénink –škola- trénink , trénink – odjezd na závody a víkend závody! Tímto drilem se z nás všech stávali lepší a výkonnější JUDISTÉ a já začal získávat první medaile a úspěchy! Každá prohra byl motor se zlepšit a příště i tohoto soupeře porazit. I dnes jsem přesvědčený, že jsme trénovali a dřeli 2-3x více než spousta kluků v jiných oddílech a mě to nevídaně bavilo a uspokojovalo. Mým velkým vzorem byl Anton Geesing s jeho Uči matou a knihou ,,MÉ JUDO,,. Určitě neopomenu i další borce, od kterých jsem okoukával, jak na to. Např. Jasuhiro Jamašita a jeho O soto gari , Pavel Petříkov st. , Karel Purkert, Luďek Vašek, Pepa Věnsek, Luboš Bura …, no bylo jich fakt hodně ?.

Mé cíle byli vždy velmi ambiciózní. Před rokem 1989 jsme se motali a jezdili po turnajích jen v rámci Československa. Po otevření hranic a několika výjezdech do ,,západních,, zemí jsem uspěl i na větších turnajích a mé plány dostávaly reálnější podobu: po škole nastoupit na vojnu do střediska vrcholového sportu Dukla Banská Bystrica a jako reprezentant vyrazit na první ME, MS a výhledově i na Olympiádu. Po listopadu 1989 se událo mnoho změn a pro mě zásadní změnou na mé závodní dráze – rozpad ČSFR (1992/93)a nástup na základní vojenskou službu do běžné armády bez možnosti tréninku. Plány a myšlenky na medaile ze světových šampionátů zůstávaly, ale v letech 1993 -1995 se ve sportu hodně změnilo. Včetně chodu a atmosféry v mém domácím klubu. Musel jsem přehodnotit své možnosti do budoucna a vydat se jinou cestou, než sportovní kariérou. To však neznamenalo, že opustím svoji ,,JUDISTICKOU RODINU,, .

Nikdy nezapomenu, a vždy se rád setkám s lidmi, kteří ovlivnili můj život natolik, že jsem dnes tam, kde jsem, a za to jsem jim nesmírně vděčný a cítím k nim velkou úctu: Dr. Ing Oldřich Vašek, Mgr. Jiří Pröll, Jan Stankovič, Jiří Černota, Karel Purkert, Zdeněk Kasík, Jiří Dolejš. I dnes si myslím, že mé dětské a teenagerské sny je možné ještě naplnit.

Velkým motorem je pro mě naše nynější česká reprezentace v Judu s tahounem Lukášem Krpálkem, se kterým jsem měl tu jedinečnou životní příležitost sdílet jeho vítězné okamžiky a radost na Olympijských hrách v Rio de Janeiro 2016, které ve mně opět oživily tu ,,euforii,, po vítězném tažení.

A tak si pohrávám s myšlenkou, proč se nezúčastnit mistrovství Evropy nebo Světa? – to že by to mohlo být už jen v kategorii Veteránů je každému jasné ?. Cesta je otevřená a je jen na mě, jestli se po ní vydám. Nikdo jiný to za mě neudělá!

Věřím a jsem o tom skálopevně přesvědčen, že to, co jsem dostal, musím mnohonásobně vrátit a má neskutečně krásná jemná cesta bude ještě hoooodně dlouhá!

Miluji Tě JUDO a milovat budu – more than sport – Daniel Dluhoš.